Co jsem o autismu ještě neřekla

Kromě specifikací v oblasti sociálních vztahů a řeči jsou autisté jiní například i svými zájmy. Ty bývají vyhraněné, zajímají se o jednu věc - knihy, puzzle, filmy, ale třeba i o zahrádku nebo určitý druh zvířete. Výjimkou nejsou ani záliby v neobvyklých věcech, můžou je bavit stereotypní pohyby, trhání papírů, lámání větví nebo různé druhy hmatové stimulace (kontakt s určitým druhem látky). V jejich případě většinou nejde o zájem jako takový. Často tyto činnosti dělají, protože je uklidňují, našli si v nich nějaký svůj systém či řád a díky němu se můžou udržovat "v pohodě", protože to, co se opakuje, je bezpečné.

Řád hledají i při uspokojování fyziologických potřeb. Může se tak stát, že narazíte na autistu, který musí jíst vždy ve stejný čas, na stejném místě nebo ve stejné poloze. V jídle bývají vybíraví, a jako všechny novinky, ani nový oběd by se jim nemusel líbit. Jediná věc, která často vždy stejně neprobíhá, je jejich spánek. Ten bývá nepravidelný, přerušovaný a krátký. Z tohoto důvodu se může vyskytnout problém najít správnou medikaci. (Kvůli špatné a nepravidelné regeneraci organismu dochází k narušení funkcí opioidních receptorů, na které se váží léky ze skupiny anestetik, neuroleptik, hypnotik a dalších... ale o tom třeba někdy příště.)

Jejich smyslové a fyziologické funkce mají také spoustu "ale". Vidí, ale mohou mít problém s vizuomotorikou (koordinací vizuálních vjemů a pohybu), mohou odlišně vnímat barvy nebo být přecitlivělí na světlo. Slyší, ale často se vyskytují problémy s porozuměním a typická je citlivost na určité zvuky, nejčastěji hlasité a o vysokých frekvencích. Mluví, ale existuje jistý rozdíl mezi tím, jak jsou schopni řeč vnímat a jak produkovat. Chodí, ale může se objevit dyspraxie (neschopnost správně plánovat a koordinovat pohyb), překážkou může být i pro autisty poměrně typická chůze po špičkách.

Jak už jsme si řekli, každý autista je jiný, a tak vyžadují zcela individuální přístup. Paradoxně "nejtěžší život s námi (normálními)" mají nejvíce funkční autisté. Působí totiž, že jsou vlastně v pořádku, a tak na ně klademe přílišné požadavky a očekáváme od nich pro ně často velmi obtížné skutky.

Včasná diagnóza je pro kvalitní život autistů klíčová. Poruchy autistického spektra jsou rozpoznatelné už v šestém měsíci života a díky neuroplasticitě mozku je možné spoustě komplikací předejít.

Teorie zrcadlových neuronů

Ač dodnes ne úplně objasněný jev, v kontextu autismu často zmiňovaný. Zrcadlové neurony se v našem mozku pravděpodobně podílejí na učení nápodobou a učení řeči. Mají také vliv na schopnost empatie, intuice a imitace.

Jak fungují? Když vidíme člověka například usmívat se, aktivují se zrcadlové neurony a předají informaci do části mozku zodpovědné za úsměv - začneme se usmívat taky. Když dítě vidí jiného člověka skákat po jedné noze, díky zrcadlovým neuronům se pokusí o totéž. Když vidíme někoho smutného, jsme schopni to prožívat s ním a odhadnout, jak na tuto situaci reagovat, a to je také výsledek působení těchto neuronů.

U autistů zrcadlové neurony ale příliš nefungují. Informace z nich do odpovědných částí mozku nedojdou správným způsobem, a tak při pohledu na člověka zvedajícího pravou ruku zvednou třeba levou nohu. Je to také důvod, proč nerozumí našim ani svým emocím nebo nedokáží správně utvářet reakce na různé situace. 

Na rozdíl od zdravých lidí neumí dokončovat ani rozvíjet děje. Když například vidí hádku rodičů, neumí rozlišit, kvůli čemu byla, co jí předcházelo, nebo co bude následovat. 
Představte si člověka, který kolem vás prochází, zajde za zeď a vyjde na jejím druhém konci. Vidíte, že je to tentýž člověk a dovedete si představit, jak prochází prostorem za zdí. Chápete, že nezmizel v paralelním vesmíru a černá díra ho nevyhodila na jiném místě. Autisté to takhle ale nemají, buď vůbec nerozumí tomu, že jde o stejného člověka, anebo nechápou, jak se vzal z jednoho konce zdi na druhém.

Žáci s PAS ve školském systému

V roce 2006 přijalo valné shromáždění úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, rok nato ji podepsala i Česká republika. Zaručuje osobám se zdravotním postižením plné uplatnění všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti - to znamená i poskytnutí přístupu k inkluzivnímu a bezplatnému základnímu a středoškolskému vzdělání.

Aneta během webináře mluvila o příbězích svých dvou svěřenců v tomto inkluzivním vzdělávání. 
Jako prvního nám představila Lucase, kterému byl diagnostikován Aspergerův syndrom. Lucasova inteligence je v pásmu normy. Má velmi bohatou slovní zásobu a moc rád vypráví o svém oblíbeném tématu - vlacích. Doslovně rozumí vtipům i ironii, dokonce se zvládne i vtipně  vyjadřovat, a to zejména v kolektivu dospělých. V dětském kolektivu příliš nezapadá, dle svých slov by "raději chodil do školy pro autisty, protože by byl mezi svými, teď se však cítí jako surikata mezi lvy". Problémy má i kvůli neschopnosti regulovat své emoce - často mívá záchvaty vzteku. Velmi snadno podléhá stresu a podceňuje své schopnosti. Ve škole potřebuje podporu speciálního pedagoga a psychologa. Je nutné se během výuky zaměřit na jeho silné stránky a ty využívat při řešení úkolů. V rámci integrace je během hodiny podporován ve spolupráci s ostatními žáky. 
Druhým svěřencem Anety je Matouš s dětským autismem. Matouš není schopný běžné komunikace, s vrstevníky do interakce nevstupuje téměř vůbec. Vztahově se velmi váže na dospělou osobu. O akademické aktivity, tedy ani o školu, nemá zájem. Ve vypjatých situacích nebo ve stresu se sebepoškozuje. Terapie spočívá v augmentativní a alternativní komunikaci (AAK) - dorozumívá se s použitím pomůcek, zejména obrázků, fotografií, 3D symbolů s různou texturou nebo za pomoci grafických komunikačních tabulek. Podporu dospělého potřebuje po celý den. Rozvojové aktivity se uplatňují především při tréninku sociálních, pracovních a komunikačních dovedností. Důraz je kladen i na zvládání samostatné sebeobsluhy.

Závěrem

Cílem vzdělávání lidí s mentálním postižením by mělo být jejich začlenění do společnosti a uplatnění se v ní.
Vše se odvíjí od samotné filosofie školy a osobnosti učitele - dokáže ve výuce volit individuální a často netradiční postupy? Je ochotný se vzdělávat v oblasti mentálních postižení, aby byl schopen žákům se specifickými potřebami co nejlépe vyhovět? Zvládá škola vytvářet speciální programy právě pro tyto speciální žáky?
Dalším krokem pro lepší začlenění mentálně postižených je informovaná a otevřená společnost. Pokud budou zaměstnavatelé ochotni poskytovat těmto lidem pracovní místa odpovídající jejich schopnostem, bude pak integrace probíhat lépe. Téma mentálního postižení už není takové tabu, jako bylo dříve, nicméně je mezi námi zdravými stále spousta těch, kteří nemají nejmenší představu o tom, co znamená být autista. Určitě by tomu napomohlo, kdyby měli možnost vidět například v restauraci člověka s autistickým spektrem, jak perfektně dokáže vyleštit skleničky nebo odprezentovat na talíři hlavní chod. Zdá se ale, že takové možnosti soužití a spolupráce jsou stále otázkou budoucnosti.

Pokud vás téma zaujalo a chtěli byste se dozvědět něco více o možnostech intervence nebo o práci paní Gromošové, určitě se koukněte na stránky Centra včasné intervence, případně na její příspěvky na webu organizace orientované na výchovu a rodinný život Za stolom.