Úvod do problematiky

Autismus je pervazivní vývojová porucha, což znamená, že je trvalá a zasahuje všechny funkční oblasti. S vývojem mozku a během dospívání se však dá leccos zlepšit, zejména v oblasti řečových schopností a ve schopnostech postarat se sám o sebe.
Autismus dělíme na dětský, atypický, Aspergerův syndrom, Rettův syndrom, dětskou desintegrační poruchu a jiné poruchy autistického spektra, které jsou vždy něčím specifické. Dále se dělí na vysoko funkční, středně funkční a nízko funkční, a to podle předem daných kritérií schopnosti autonomie.

Čím jsou autisté odlišní?

Mozek autistů funguje jinak v mnoha oblastech. Jinak vidí svět, jinak ho poznávají, jinak o něm přemýšlí, jinak zpracovávají informace. Vzrušivost jejich nervového systému je vyšší než u nás, jejich smysly jsou přecitlivělé, a tak se snadno stane, že jsou podnětově zahlceni. 

V oblasti komunikace jsou hypersenzitivní - často nepotřebují, abychom na ně mluvili, a přesně vědí, co po nich chceme nebo o čem přemýšlíme. Typická je absence sociálních dovedností, která se projevuje většinou až v pozdějším věku - často chybí intuice, je narušena schopnost navazovat vztahy či spolupracovat, neumí ovládat emoce, pro některé neexistuje něco jako dohoda nebo kompromis. Mají problém vyjadřovat svá přání a potřeby, předpokládají, že je okolí zná, a když nejsou naplněny, dochází k napětí a frustraci, někdy až k problémovému chování zahrnujícímu agresi a násilí jak na sobě, tak na okolí. 

Konkrétní rady a tipy

Komunikace
Autisté obecně nechápou náznaky, ironii a sarkasmus, mají omezenou slovní zásobu a často nechápou souvislosti. Doporučení číslo jedna je v každém případě se vyjadřovat co nejjasněji a nejjednodušeji. Pokud zadáváme úkoly nebo očekáváme nějakou zpětnou reakci, je dobré vysílat požadavky postupně a čekat, až dítě daný úkon dokončí, a teprve pak přicházíme s dalším požadavkem. Za jakési pravidlo se dá označit fakt, že úroveň porozumění je vždy nižší než úroveň mluveného projevu. To je nejlépe pozorovatelné u dětí s Aspergerem, ty používají rozvitá souvětí a dokonce i cizí slova, ale vyžadují, abychom my odpovídali co možná nejprostěji.
Problém pochopení požadavků a přijímaných informací se doporučuje řešit jejich předáváním různými způsoby - slova doplnit obrázky, gesty, ať je zapojeno co nejvíce smyslů. K pochopení potřebují určitý čas, paní Bartoňová doporučuje kouzlo 40 vteřin, kdy vznikne prostor i pro vytvoření adekvátní reakce.
Skvělým komunikačním pomocníkem je nástroj VOKS - výměnný obrázkový komunikační systém. Jde o soubor obrázků a symbolů, se kterými se dítě v sedmi lekcích postupně seznamuje a učí se pomocí nich vyjadřovat své potřeby, odpovídat na jednoduché věty a tvořit prostá sdělení. Výhodami jsou zvýšená aktivizace dětí a rychlá osvojitelnost systému, který se dá využít v každém prostředí a v každém věku. Nevýhodami může být nutnost mít komunikační deník neustále při sobě, dále nízká slovní zásoba, případně potřeba dvou asistentů při nácviku komunikace.
Asi jako každý, ani autisté nemají rádi zákazy a příkazy. Kouzelnou moc má slovo "ano", kterým se dá vyjádřit i nesouhlas nebo zákaz. Na otázku "Můžu jít ven?" tedy neodpovíme "Nemůžeš", ale "Ano, ale až to doděláme". Předcházíme tak zbytečnému napětí a vzteku.

Sociální chování a interakce
Dětem s PAS dělá problém čtení výrazů z tváře, nerozeznávají význam intonace nebo gest. Nízko funkční autisté neumí přiměřeně reagovat na podněty, které ale správně vnímají a chápou jejich význam. Přínosem pro ně je být v kolektivu se zdravými dětmi, kde mohou pozorovat a okoukávat správné reakce i možnosti interakce. Dané situace autisté většinou nechápou, nejedná se tedy o učení nápodobou, ale o mechanické opakování, i to je však pro sociální začlenění prospěšné.
Oblast představivosti a aktivizace dobře rozvíjí hry se zdravými dětmi, při kterých dochází k nácviku sociálních dovedností, zejména při hrách "na něco" (škola, rodiče, doktoři).
Autisté jsou takzvaně ulpívaví, nemají rádi změny a nechtějí vystupovat ze své komfortní zóny. Proto je pro ně důležitý zažitý stereotyp. Pro každou situaci je potřeba vytvořit jakýsi rituál, který má jasný začátek a jasný konec. Totéž platí i pro zpracovávání úkolů, ať už ve škole nebo při volnočasových aktivitách - veškeré rozpracované činnosti jsou zdrojem úzkosti a afektu.

Aktivizace
S činností u autistů je pár problémů. Nechtějí nic začít dělat, když už začnou, mají problémy pokračovat, a když už pokračují, tak neumí činnost ukončit. Nezvládají také spojovat více činností najednou. Aktivizaci napomáhají rituály - pokud dítě naučíme, že po snídani začíná škola, po škole se jde na procházku, pak se obědvá a po obědové pauze následuje například kreslení, je pro dítě jednodušší situace předvídat a předpokládat, že každá činnost bude mít svůj konec. Udržet i zdravé dítě aktivizované dá občas zabrat. Proto je důležité činnost povzbuzovat, poskytovat impulzy a děti podporovat například i součinností. K ukončování aktivit je také potřeba jisté spolupráce, je potřeba dát dítěti jasně najevo, kdy a jak bude aktivita ukončena. Ideální je mít rituální slovo i pro ukončování - konec, stačí, hotovo...
Velmi pomáhá mít činnosti rozdělené do fází, které znázorňuje nějaký obrázek. Jednotlivé fáze dané aktivity stačí dítěti předložit a v průběhu mu ukazovat, kde se zrovna nachází, a tedy kolik úkolů zbývá do konce.
Aktivity můžeme podpořit i takzvaným žetonovým hospodářstvím, kdy za určité chování nebo činnost obdrží dítě žeton, přičemž za nasbírané žetony si může dítě vybrat například nějakou odměnu. Podmínky pro zisk a uplatňování musí být dětem jasné. Důraz musí být kladen na to, aby byl zisk žetonů výzvou, nikoli povinností a neměl by být podmíněn rutinními aktivitami.
Až na děti s Aspergerovým syndromem se autisté neorientují v čase - neví, kdy je ve středu, za chvíli nebo příští měsíc. Vyhýbáme se tedy dlouhodobému plánování a čas určujeme podle aktivit, které se během dne vyskytují vždy ve stejnou dobu.

Závěrem

Jistými rituály, předvídatelným chováním a stálostí můžeme být schopni "vytvořit" šťastného a vyrovnaného autistu. Základem všeho je práce asistenta, který by měl dítě za všech okolností pozorovat a vnímat jeho projevy. Čas od času by se měl pokusit o analýzu důvodů, proč některé přístupy ve výchově byly úspěšné a jiné nikoli. Pokud došlo k negativní změně chování dítěte, ačkoli v režimu žádná změna nenastala, je potřeba najít příčinu, protože jakákoli změna, byť sebemenší, může způsobit nemalý problém.

Práce s autisty je různorodá, ale také velmi náročná. Každý den s nimi je zajímavý, i když jde o jakousi rutinu. Nicméně samotného asistenta může toto poslání v ledasčem rozvíjet, protože svět autistů je velmi barevný, třebaže to tak na první pohled nemusí vypadat.

Pokud byste se o problematice autismu chtěli dozvědět něco víc, doporučuji stránky Můj autismus nebo knihu Poruchy autistického spektra.