Osmička jako znamení nekonečna s klientem Žvatlou
Pokud tady máme někoho, jehož přítomnost i nepřítomnost oceníme, je to právě Žvatla. S ním se člověk vskutku nenudí a je jedno, jestli jste ten typ člověka, který během konverzace raději mluví, nebo raději poslouchá. Má potřebu mluvit každý den od rána do večera a nezastaví se snad ani během jídla. Musím říct, že první dvě a poslední dvě hodiny směny s ním bývají velmi náročné. Ráno mi chvíli trvá, než se postupně proberu, a tak nezvládám uspokojovat jeho potřebu odpovědí. Večer už jsem pro změnu dost vyšťavená a myslím už jenom na to, jak doma padnu do postele - můj mozek už tedy není ochotný po 93640028. produkovat odpovědi na otázky, kdy se půjde Žvatla vykoupat, jestli může na záchod nebo kdy zajdeme na pivo.
Se Zítráškem tvoří skvělou dvojku. I když to někdy vypadá, že si lezou na nervy, jsou dny, kdy spolu spokojeně stráví celý den u stolu, kde se baví o problémech všedního života nebo dělají, že staví puzzle.
Žvatlu bych definovala jako středně funkčního autistu. Mluví sice neustále, ale má omezený repertoár témat a kvůli vadě řeči je jeho vyjadřování občas velmi nepřesné - už jsem zvažovala zavedení slovníku. Inteligenčně je na tom však poměrně dobře. Když přijde do styku s novým prostředím nebo s novými lidmi, přebírá výrazy, které dříve neznal, a ve svém provedení je aktivně zavádí do projevu. V současné době s Walštajnem a Hadanou jezdí dvakrát týdně pracovat do chráněné dílny v nedalekém městě - je poměrně zručný a jdou mu i titěrné činnosti jako je navlékání korálků a pletení náramků. Když má náladu pomáhat, což je poslední dobou velmi často, zvládne zastoupit Hadanu ve skládání prádla. Sice práci neprovede tak precizně jako ona, ale navíc oblečení roztřídí podle toho, komu patří a schová ho všem do skříně. S příchodem jara začal pomáhat na zahradě - při její nedávné renovaci převážel kamení a hlínu na záhony, pomáhal sadit keře a s Walštajnem se teď střídají v zalévání. Když mu večer ještě zbydou síly, zvládne i vytřít kuchyň a jídelnu. Kolují tu o něm zvěsti, že snad umí i vařit. Tuto jeho údajnou schopnost jsem ještě nestihla ověřit, ale v kuchyni se mu líbí. Ráno rád roznáší snídani a dolévá ostatním čaj nebo jim uvaří kapučíno.
Co se týče samoobsluhy, zvládne se převléct, umýt, samozřejmě i najíst. Při troše snahy si i ustele postel. Je to sice chlap jak hora a táhne mu na čtyřicet, ale i přesto má někdy potřebu být malý kluk a užívat si péči asistentek. Rád si čas od času vleze do vany a nechá se vydrbat. Jindy se slovy "tetooo poceeem" roztáhne ruce a chce se přitulit. A jsou i dny, kdy se chce na procházce držet za ruku, kouká na nás jako na svatý obrázek a je potichu (jakože úplně) - v takových chvílích si říkám, na co asi tak myslí.
Žvatlova rodina si ho poměrně často bere domů. Každý měsíc odjíždí alespoň na jeden víkend, teď, když už je pěkně, i častěji. V těchto dnech nastává taková menší dovolená i pro nás. Můžeme na chvíli vypnout a uvolnit mimické svaly a mluvidla, protože nikdo další, kdo by potřeboval až tolik pozornosti, tady není. Zároveň jsou tyhle chvíle alespoň pro mě něčím zvláštní. Něco tady zkrátka chybí. Všechno je až moc klidné, často ani ten Zítrášek nezajišťuje žádné vzrůšo, když tady Žvatla není. Za nikým nemusíte běhat po areálu, aby se šel najíst, nikomu neodpovídáte na milion otázek za minutu (Zítráš jich zvládá asi jenom sto), nikdo vám pořád nestojí za zády, nikoho nemusíte napomínat, aby si vytáhl ruku z kalhot, nikdo vás nikam pořád netahá, nikdo vás pořád nechce pusinkovat... Když chybí delší dobu, normálně mi po něm začíná být smutno.
Se Žvatlou bych se chtěla zaměřit na to, aby jednou zvládl dostavět puzzle, které si vytáhne a aby mu ruka, kterou má permanentně zastrčenou v kalhotách, o něco více pomáhala ve skládání prádla. Taky začnu zpracovávat slovník a zaměřím se na to, aby to, co říká, bylo o něco více podobné již existujícím slovům (i když mě fakt baví přemýšlet nad tím, co ten nový "pupuch" zase znamená).