Radkin Honzák: Manuál, jak (ne)vyhořet
Radkin Honzák je jednou z osobností, kterou obvykle není potřeba dlouho představovat. Patří k předním českým odborníkům přes duševní zdraví, nicméně jeho názory jsou ceněny i v oblasti obecného lékařství, politiky nebo náboženství. Své poznámky k aktuálnímu dění píše na blogu Aktuálně.cz, a to už od roku 2009. Je známý i díky spoustě publikací popularizujících psychiatrická témata - mezi nejčtenější patří Psychosomatická prvouka, Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření nebo novější počin Královna děsu aneb Panická porucha. Stále je aktivní jak v ambulantní péči, tak na akademickém poli - přednáší nejen v rámci vysokoškolské výuky, ale také v podcastech, rádiích a je častým hostem televizních rozhovorů. Spousta jeho vystoupení je dostupná na Youtube - vřele doporučuji zhlédnout.
Herbert J. Freudenberger
Tento americký psychoanalytik německého původu byl panem Honzákem zmíněn v souvislosti s knihou Burnout, kterou Freudenberger publikoval v roce 1980.
Freudenberger se do Ameriky dostal ve svých 12 letech, kdy ho za tetou poslal otec, aby syna uchránil před pogromy páchanými v Německu v listopadu 1938. Teta ale zjišťuje, že s malým Herbertem nepřichází žádné peníze, a tak ho nechává na ulici. Náhodou se však setká s jiným svým příbuzným, díky kterému se dal na studia, úspěšně absolvuje dvě vysoké školy a seznamuje se s Abrahamem Maslowem. Po studiích se věnuje klinické praxi a staví kliniku, která poskytuje zdarma pomoc pro problémovou mládež (setkává se převážně s toxikomany).
Toto jeho pracovní nasazení vede k psychickému a fyzickému vyčerpání. Místo terapie si však pořizuje diktafon a léčí se formou autodiagnostiky. Zastává názor, že nejlepším způsobem, jak ukáznit neukázněné myšlenky, je vložit je na papír, a tak začíná psát knihu Burn Out.
Zavedení pojmu burn out bylo poměrně problematické a špatně uchopitelné. V původním významu se totiž spojuje se slovníkem narkomanů, kdy droga vyprchává a jedinec přechází do stavu střízlivosti.
Nicméně později se uchytil v psychologické praxi pro stavy podobné tomu, který vyřadil Freudenbergera z pracovního života. Freudenberger zjistil, že tento problém zasahuje převážně lidi v profesích poskytujících péči a pomoc, kdy si osudy druhých bereme osobně - jde tedy o pracovníky ve zdravotnictví, školství nebo v sociálních službách. Syndrom vyhoření je zde výsledkem chronického nadměrného stresu z nepřiměřeně vysokých cílů, které si klademe.
I když se tomuto tématu Freudenberger věnoval podstatnou část života, zdá se, že se ze svých studií moc nepoučil. Jeho syn totiž později prohlásil, že ještě tři týdny před smrtí otec pracoval až 16 hodin denně 6 dní v týdnu.
Christina Maslach
Známá americká psycholožka, manželka neméně známého psychologa Philipa Zimbarda, se také zabývala výzkumem syndromu vyhoření - formulovala čtyřfázový model jeho procesu, tzv. burnout inventory.
V první fázi je člověk idealista, své povolání vykonává s nadšením, těší se do práce a vnímá ji jako své poslání. Má na sebe vysoké nároky, s čím souvisí také psychické i fyzické přetěžování. V druhé fázi začíná člověk pociťovat, že jeho angažovanost má nízkou návratnost- není za svůj výkon oceňován, nevidí výsledky své práce. Následuje fáze, kdy se člověk cítí rezignovaně, jeho práce není doceněná a ještě k ní mají lidé připomínky (v dnešním světě si o sobě učitel často na FB přečte, že jsou učitelé neschopní a nezaslouží si své platy, mladí lékaři zase, že jenom "vysávají" stát z peněz během studia a pak si jdou za "těžké prachy" pracovat do zahraničí... nikdo však nevidí druhou stranu mince). V konečné fázi nastává zhroucení, uzavření do sebe, člověk se staví proti svému okolí.
Jak z krize ven?
Syndrom vyhoření potkalo 36 % mužů a 56 % žen - data ale nemusí být přesná, ženy jsou totiž obecně ochotnější své psychické problémy řešit s odborníky.
Spousta postižených tento problém "léčí" pomocí alkoholu nebo uklidňujících léků, jako jsou Diazepam, Xanax, Neurol nebo Lexaurin. Jak asi tušíte, tato samoléčba se nedá úplně doporučit, na všech zmíněných látkách totiž vzniká závislost. Molekuly těchto drog totiž v mozku nahrazují molekuly kyseliny gama-aminomáselné, která funguje jako neurotransmiter (zklidňuje funkci nervové soustavy). Když jsou sedativa v organizmu přítomná dlouhodobě, mozek přestane kyselinu produkovat, a tak nastává obrovský problém při vysazování léků.
Podle Radkina Honzáka existují v týdnu dva druhy myšlenek, které naznačují problém, označuje je jako KZP 1 a 2. V prvním případě jde o "Ku***, zase pondělí," v případě druhém "Konečně zase pátek".
Takto nastalá krize se, jako každá jiná, dá využít k obratu a osobnímu růstu. Je dobré se na chvíli zastavit, vypnout, odpojit se od okolí a zamyslet se nad vlastními hodnotami a cíli, ale také chováním a prožíváním. Ujasnit si, co nám energii bere a co naopak dodává. Sestavte si seznam svých týdenních aktivit a vyškrtněte z něj všechny, které představují nadbytečné a neefektivní úsilí. Důležité je také srovnat si svůj spánkový režim a zvýšit četnost odpočinkových aktivit. V případě přetrvávajících nejasností ohledně vlastního bytí se jednoznačně doporučuje vyhledat pomoc terapeuta či psychologa.
Existuje zaručená prevence?
Kdo pana Honzáka zná, ví, že je to životní optimista - jeho odpověď tedy zní "Samozřejmě!"
Jedním z jeho doporučení je vést si deník 3+3, malý zápisník, kam si denně napíšeme šest věcí, za které jsme ten den vděční - tři "z boží milosti" (hezké počasí, milí kolegové, cesta do práce bez zácpy) a tři, které jsme udělali sami pro sebe.
Druhou metodou je dodržování desatera (kdy n = 16):
1. Buďte sami k sobě vlídní a laskaví.
2. Vašim úkolem je napomáhat změnám, ne násilně měnit druhé.
3. Najděte si své klidné místo.
4. Buďte druhým oporou a přijímejte podporu, kterou vám druzí nabízí.
5. Občasné pocity bezmoci jsou oprávněné.
6. Naučte se říkat "Ne".
7. Radujte se, mějte se, hrejte si!
8. Zamyslete se: Když pro sebe nic neudělám, kdo to udělá za mě? Když neudělám nic pro druhé, k čemu tady jsem?
9. Snažte se obměňovat své pracovní postupy.
10. Najděte rozdíl mezi naříkáním, které poskytuje úlevu, a naříkáním, které vás ničí.
11. Po cestě domů se soustřeďte na dobré věci.
12. Snažte se povzbuzovat sami sebe.
13. Využívejte posilujících prvků přátelství.
14. Ve volném čase hoďte práci za hlavu, nebavte se o ní, nepřemýšlejte o ní.
15. Plánujte si chvíle odpočinku.
16. Naučte se říkat "rozhodl/a jsem se" namísto "musím".
Závěrem
Nabízí se jednoduchá rada: žijte život pro sebe. Ne nadarmo spousta motivačních řečník a životních koučů říká, že žijeme jenom jednou a měli bychom se chovat tak, abychom si v devadesáti mohli říct, že to stálo za to.