Jak to všechno začalo

Zavolala mi jakási paní, že prý kdy mám čas na nějaký ten pohovor. Tak jsme se domluvily na středu, kdy jsem se jala nažhavit GPSku a vydala se vstříc novým zážitkům. Opravdu klikatá a děravá cesta mě zavedla do onoho městečka za koncem světa, kde mě čekal sympatický zelený domeček...
... dobře, zkrátím to, Po zkušební čtyřhodince, kdy jsem se seznámila s prostředím, kolegy a klienty, jsme se shodli, že by bylo fajn, kdybych nastoupila. Před samotným počátkem praxe jsem si dala ještě měsíc kovidového odpočinku a na začátku dubna, netradičně v úterý, jsem nadšeně vběhla do kanceláře, že jsem teda tady. Dostala jsem hromadu hesel a přístupových údajů ke všem existujícím i neexistujícím účtům a databázím a pak... jsem byla zavalena hromadami složek dokumentů plných informací, které prostě musím znát (čti "nudné povídání o vnitřních předpisech a řádech"). 

Nakonec jsem byla poslána domů na homeoffice. 
Protože jsem přijela oblečená v manšestrácích.
Ne, nemáme tady předepsaný dress code, ale na domečku, kde jsem měla svou praxi začít, bydlel pán, který by mě nejspíš zatloukl do země, kdyby mě v nich viděl. (Alespoň tak mi to vyznělo z tónu a výrazu paní vedoucí, když si tento můj kalhotový fakt uvědomila. Jak to ale s těmi manšestráky zmíněný pán doopravdy má, to si povíme někdy příště.)

Jak to u nás vypadá

Domov je rozdělený na domácnosti, ve kterých bydlí 4-10 speciálních lidiček, o něž se staráme a kterým pomáháme. Klienty tady máme různé - mladé, staré, holky, kluky... Autisty a mentálně postižené.

Když jsem doma řekla, že budu dělat pečovatelku/asistentku v domově pro tyto lidi, dostala jsem otázku "A to teď jako budeš utírat zadky, jo?" No, ano, pokud je to potřeba, utírám i zadky. Ale je to práce různorodá a hlavní náplň moc zadků neobsahuje. 

Dá se říct, že tady spolu prostě žijeme. Děláme spolu snídaně, svačiny, večeře, o víkendech vaříme. Uklízíme, pereme, umýváme nádobí. Kreslíme, chodíme na procházky, koukáme na telku, čteme pohádky, zpíváme. Čistíme si zuby, koupeme se. Jsme hodní a zlobíme. Zkrátka prožíváme každý den, jak nejlépe umíme. 

Proč první osoba množného čísla? Děláme to všechno společně. Posláním asistentů, tedy i mým, je provádět klienty každodenními činnostmi tak, aby pracovali na úspěšné sebeobsluze, učili se novým věcem a rozvíjeli své schopnosti. Není to vždy jednoduché, občas se špatně vyspím já, občas klienti. Občas si špatně rozumíme. Občas nechápeme, co po nás ten druhý chce a proč. Občas nemáme náladu na spolupráci. Občas jsme leniví a občas až moc akční. Občas jsme protivní. Ale vždycky to spolu nějak zvládneme.

"To moc jako práce nezní, vždyť je to taková mateřská dovolená!"

... řekla mi kámoška, úspěšná mamina čtyř dětí.

Ano i ne. Jsou dny, kdy si jako v práci nepřipadáte. A jsou dny, kdy v 18:00 berete věci a mizíte směr postel nadzvukovou rychlostí.

Kdo jsou mí klienti a co s nimi zažívám se tady časem určitě dozvíte. Pokud vás téma autismu a mentálních postižení zajímá, můžete se těšit na osm povídání o těch, které mám na starosti, a na nespočet zážitků, které mi za dobu mé praxe, i když je zatím krátká, dovedli připravit.